Home abstinent

Zdravím všchny,

kdo ještě trpělivě čekáte na aktualizaci mého blogu. Bohužel jsem teď neměla moc času a k tomu se mi pokazil počítač, tak to s článkem nevypadalo slavně. Ale alespoň jsem teď za skoro dva týdny nasbírala spoustu zážitků!

Čas tu ubíhá úplně jinak. Jako bych byla úplně mimo něj. Člověk se probudí a najednou jde spát, jde spát a najednou se probudí. Všechno utíká nějak rychle.

Nejprve bych chtěla říct, že jsem tu s naprosto skvělými lidmi. Moje měsíční spoludobrovolnice jsou pro mě největší opora a rozumíme si tak, že jsme schopni provykládat celé dny a noci. Ono nám ale asi nic moc jiného ani nezbývá, protože jsme v podstatě stále spolu. Holky, co jsou tu na roční dobrovolné službě nás vřele přijaly a hned nás do všeho zasvětily.

První dny to byla ale menší dovolená. Salesiáni pro nás dělají, co nám na očích vidí a s takovou láskou, za kterou byste šli hory doly. To samé roční dobrovolnice. V pondělí (kdy byl volný den) nás vzaly na túru bulharskou divočinou až k vodopádům. Bylo to pravé dobrodrůžo, protože jsme se vpodstatě prodírali menší buší. A řeku jsme brodily, tam a zpátky, přesně 26x.

Pak jsme následující dva dny chodily do Machaly, což je název pro romské ghetto. Chodíme každý den až na pondělí a neděli, vždy v od 10-12.00 a od 14.00-16/17.00. S dětmi hrajeme hry, doučujeme je a vytváříme. Hry připravujeme nenáročné na pochopení a hlavně takové, u kterých se nedá podvádět (to je totiž jejich libůstka). Také pravidla vždy musí být přesně určená, jinak se pohádají.

Další 3 dny jsme strávili na CSM v Belené. Byl to neskutečný zážitek. Velikostí to sice připomínalo Kefas fest v Dolních Kounicích, ale atmosféra byla neskutečná (viz. video). Každý večer tam tančili Choro(bulharský národní tanec) a my jsme měli tu čest se jako neohrabaná kopýtka připojit.

Během CSM jsme výletovali na ostrov, který je pro veřejnost uzavřený a jsou na něm drženi ti nejnebezpečnější vězni, kteří jsou využívání k práci na místních farmách. Bylo zvláštní se jim dívat do očí, když jsme kolem nich projížděli v autech na místo, kde v minulosti komunisti zabíjeli a mučili náboženské a politické vězně. Ostrov dýchal velmi zvláštní atmosférou, asi nejen proto, že tam volně rostla marihuana, ale také proto, že má endemickou faunu a floru a je součástí UNESCa.

Další výlet jsme si udělali třeba ještě do jeskyní a do pár zajímavých měst. Jinak bulharská příroda je neskutečná. Na dovolenou naprosto ideální.

Aby těch výletů a dovolenkování nebylo málo, ještě jsme se vypravily s holkama na jedno-denní výlet do Sofie. (Mimochodem, fotka byla pořízená na čtyřproudové silnici, kde normálně jezdily auta. Kupodivu jsou bulhaři k cizinkám opravdu milí-ani jednou na nás nezatroubili(ani nezajeli)).

Po prvním týdnu dovolenkování nás ale čekala "drsná" realita dobrovolničení. Ráno jít do Machaly, odpoledne do Machaly. Denně nám cesta tam zabírala 2 hodiny času a než jsme se najedli a něco udělali v salesiánském centru, bylo 10 hodin večer. Takto probíhá den za dnem. Člověku to může připadat jednotvárné, ale s tím bych úplně nesouhlasila. Každý den s dětmi je úplně jiný a něčím zajímavý. Už jsem stihla být pozvána 8-mi letým klučinou do baru, jiným do bazénu,našla jsem si nejlepší 12-ti letou kamarádku(spíš ona mě) a měla jsem tu čest být pokousána dítětem, které si hraje na "kuče=psa(obtisk zubů tam mám ještě teď,au(takle žloutenku typu C chytnout nechceš))A je toho mnohem víc, než může člověk vyjádřit slovy.

Děti jsou ale neskutečné na podmínky ve kterých žijí. Často je rodiče nevychovávají, nebo rodiče vůbec nemají, nebo je tu nechali a utekli do zahraničí. V Machale přežívají tak, že slabší jedinci se musí naučit bránit těm silnějším. Viděla jsem vzít malé dítě velký kámen, kterým chtěl hodit po starším klukovi, aby se před ním ubránil. Je těžké jim vysvětlit, že se to nemá, když je to v Machale způsob, jak přežít. Viděla jsem tolikrát změnit se ty roztomilé obličejíčky malých dětí na chladné obličeje bez výrazu, když po sobě s klukama vyjedou a začnou se škrtit nebo se prát. Je to strašidelné, ale svědčí to jen o tom, že potřebují víc lásky.

Vůbec jsou romové hodně kontaktní a citově založení. Stále mě objímají a věnují mi pozornost. Dokonce jsou opravdu vnímaví a snaží se mě potěšit (na fotce jsme si s Davidem vyměnili náramky přátelství).

Práce s nimi je sice náročná, ale my se Slávkou vždy víme, jak zase načerpat energii ;).

Poslední věc, o kterou bych se chtěla podělit. Jedno zjištění, na které jsem za dobu strávenou tady přišla:

Bulharsko prostě nemá pravidla. Možná proto se mi tu tak líbí, já totiž také ne.

Díky za velkou podporu,

s láskou,

Julie