Dobrodošli Bulharsko!

Tak oficiálně mám pár volných chvil, abych se podělila o své první postřehy z cesty a Bulharska. Nejprve bych se ale vrátila k samotnému odjezdu a balení, které pro mě bylo docela náročné, jak můžete vidět hned na úvodní fotce tohoto článku. První rada zní, vždycky, VŽDYCKY si zjisti, jak je cesta naplánovaná. V kolik hodin odjíždíte, jestli někde na cestě budete spát, s kým vlastně pojedete a hlavně JAK DLOUHO pojedete. Já jsem si totiž docela na poslední chvíli zařídila odvoz autem přes známého, který shodou okolností také plánoval cestu do Staré Zagory, kde jsem měla působit. Vlastně mi ale jen řekl, kdy je sraz a odjezd. Nic jiného jsem až na pár drobností nevyzvídala. To se ale hořce promítlo do mého balení. Na fotce si totiž můžete povšimnout dvou krosen. Jedné větší, kde mám všechny potřebné ( i ty nepotřebné) věci na měsíc (podle některých i na rok). Druhá krosna, která mi visí na břiše, je ale plná úplně něčeho jiného, a to JÍDLA. Rodiče mi říkali: „Juli, podívej, jak daleko to Bulharsko je, tam pojedete alespoň 2 dny!“ „Dva dny?! To si budu muset vzít hodně jídla.“ (Pro ty, kteří mě dobře znají- víte, že když říkám hodně, myslím tím HODNĚ.) No zkrátka moje balení nebylo úplně šťastné, zvlášť když jsem zjistila, že pojedeme pouhých 18 hodin, přitom jídla jsem měla pro jistotu na 3 dny. A to nepočítám 3 knížky, 4 piva, notebook (abych mohla přidávat na tento blog) a mnoho dalšího nepotřebného, co jsem si přibalila s sebou a hláškou, který můj odvoz nerad slyší- „Auto to přece uveze“. To je sice fakt, ale zjistila jsem, že moje mobilita se v bulharské městské dopravě s krosnou na zádech i na břiše dosti snižuje.

Pár postřehů k samotné cestě. Když jsem v Brně přišla na místo srazu, hned se mě můj odvoz zeptal: „Ty máš být jako dobrovolnice? Už teď vypadáš dost zmateně.“ To mě samozřejmě zmátlo ještě víc, ale už jsem s tím byla trošku smířená. Na přípravném kurzu vám totiž vysvětlí jednu moc důležitou věc. Dobrovolná služba má 4 fáze: zmatení, euforie, deprese a smíření. Myslím, že se to ale týká pouze ročních dobrovolníků. Já přijedu, budu zmatená a zase pojedu domů (kdo mě zná, pochopí), a co víc--->na víc fází tu ani nemám čas. Když jsme byli na cestě, zjistila jsem jeden zajímavý fakt. Maďarské, rumunské i bulharské silnice 1. třídy jsou méně hrbolaté než české dálnice (to ale asi nikoho nepřekvapí). Rada 2. zní: Když jedete v Bulharsku a u silnice vidíte ženu, bez pití, auta, na sluníčku, někdy i těhotnou, a chtěli byste jí pomoci, nedělejte to a raději přidejte plyn. To POTĚŠENÍ (z dobrého skutku) by se vám mohlo PRODRAŽIT. I když podle některých prý jejich služby stojí stejně jako jedna večeře v restauraci. ( To je pak těžké rozhodování.) Jinak bulharské děti jsou plné života a radosti. Hned mě přijaly a ostatní, kteří se o mě starají jakbysmet. Jen ty tepla jsou tu na zbláznění 41°C, v 8 hodin večer stále 39°C. Ale už mi poradili, že nejlépe tě tu zchladí Zagorka. ;) [if !supportLineBreakNewLine] [endif]